| Cestovatelské stránky Luďka Kocourka | |||||
| Studio Kocour uvádí - DVD z cest | |||||
|
CESTY TOULAVÝ Kupředu levá! Bylo heslo, které naši generaci provázelo od dětství. Rodiče v pět ráno spěchali na vlak do Břeclavi, aby budováním socialismu posílili světový mír a dospěli ke světlým zítřkům. A já s mladším bráchou Vaškem jsme se vydávali na své první „cesty toulavý“ Nikým a ničím omezované cesty do mateřské školky, beze spěchu a shonu. Pro malé kluky daleká cesta, v časných ranních hodinách - "až na druhý konec města“ , plná zajímavých a neznámých věcí. Jenom dodnes nesnáším časné ranní vstávání. Taky jsme museli plnit důležitou povinnost – nést konvičku na mlíko, nechat ji na schodech mlékárny a při cestě ze školky ji vzít plnou čerstvého mléka domů. Snad ještě existují pamětníci, kteří spěchajíce na vlak s pobavením sledovali naše spory o tom kde je polovina cesty a kdo ponese konvičku. Taťka jezdil s Tatrou 111 a občas nás vezl do školky, což nám všichni záviděli. A v tatrovce jsme taky vyrůstali. Moc rádi jsme se vozili a šplhali se do kabiny kdy to jen šlo. A tak v hlavičce malého kluka vzklíčila touha po dalekých cestách. Už v první třídě jsem paní učitelce tvrdil, že budu šoférem jako taťka. Kupředu levá! Byla taky znělka tehdejších večerních rozhlasových novin. Před nimi byl „Hajaja“ – pohádka pro děti. A tak jsme po Hajajovi netrpělivě čekávali na taťku. Museli jsme mu totiž říct, co všechno jsme za celý den zažili. Pokud vybudoval potřebný kus socialismu a přijel zrovna když začínaly rozhlasové noviny, mohli jsme si před spaním ještě chvilku povídat o zážitcích celého dne, a taky dávat otázky tak důležité pro malé kluky – proč je měsíc kulatý, kam chodí slunce spát a tak podobně. Ale pokud se do toho budování socialismu nějak zapletl a nepřijel,bylo mi moc smutno a museli jsme jít spát. A tak léta běžela, na zvídavé otázky mi dávala odpověď škola a četba knížek. Hltal jsem všechny knížky o dalekých cestách, snil o plavbách po moří, létání a pilně se učil zeměpis. Obdivoval jsem hrdiny mayovek a foglarovek pro jejich smysl pro čest a pravdu. Rok 1968 byl pro náš národ osudový. Já s ním mám spojenou jinou vzpomínku – taťka dostal novou Tatru 138, ve dvanácti letech jsem už dosáhl na pedály a díky posilovačům dokázal pro malého kluka obrovskou Tatru uřídit. A tak jsme se s bráchou jako nezletilci podíleli na „ekologickém zločinu“ – regulaci řeky Dyje a o prázdninách začali sbírat první zkušenosti za volantem. Tady jsme se vzepřeli požadavku doby – kupředu levá… muselo se nacouvat k bagru do budoucího koryta „Nové“ Dyje, vodou a bahnem se vyhrabat ven a pak couvat po vršku budoucí hráze a naklad vyklopit. Tatra je opravdu moc dobré auto. S bráchou jsme se předháněli, kdo udělá víc fůr. Dnes už je snad promlčené, že jme řídili auto bez řidičáku a v letech, kdy už jsem mohl nastoupit do autoškoly, jsem měl pár kilometrů nacouvaných… 21. srpna onoho roku se rodiče s invazí za zády vrátili ze zájezdu do NDR. Zatímco národ plakal, já se radoval. Přivezli mi krásný a funkční model plachetnice. „Hliníky“ - rybník před domem se změnil v širý oceán, moc rád jsem sedával na břehu a pozoroval, jak vítr honí lodičku po hladině. Školní léta uběhla a já jsem stál před rozhodnutím, který ze snů si chci splnit. Nejschůdnější bylo držet se při zemi a naučit se opravovat auta. Pak následovalo několik pětiletek budování socialismu strávených za volantem náklaďáků. S kamarády jsme si v garáži postavili sedmimetrovou kajutovou plachetnici, která už 12 let bez problémů brázdí vody Jadranu. V roce 1989 jsme si na náměstích odzvonili naší další etapu v dějinách. Plni nadějí a optimismu se mnozí vrhli na podnikání. My jsme založili rodinnou firmu sklenářství. Hlavním hnacím motorem byl taťka a firma docela prosperovala. A tak v roce 1996 padlo rozhodnutí pořídit Tranzita a začal jsem provozovat autodopravu . Začalo mi období krásných výletů, poznávání dalekých krajů a splnění jednoho klukovského snu. Moji zákazníci mne často zavedli do míst kde jsme byli průkopníci a kam bych se s žádnou cestovkou nedostal. Taky mi pomohli splnit další dětský sen o létání. Bohužel, když člověk děla to co ho baví, málokdy zbohatne. Moje autodoprava nebyla nikdy hlavním zdrojem finančních příjmů a už vůbec ne takových, abych mohl splňovat jakési nesmyslné, nadiktované administrativní "limity".Časy se mění principy zůstávají. Mám jít zpátky a stát se jen další cihlou ve zdi systému? A má smysl „bořit srdcem zeď nějakého šílence“ ? Néé…nejsme jako oni…Nevím co by dnes zpíval Pan Kryl… Ale co bylo,to bylo, lepší je prolistovat život těma lepšíma stránkami a ty horší rychle přeskakovat. Autodopravu jsem v roce 2006 ukončil, deset let výletů uteklo jako voda a zase jsem před rozhodnutím co dál. Zůstalo mi mnoho zážitků, krásných i jiných. Ty horší časem zapomenu a hezké mi už nikdo nevezme, nemusím je zdaňovat ani pojišťovat. A proti ztrátě paměti bych je chtěl zpracovat tak jsme s Liborem začali. Kupředu levá - byla v znělka rozhlasových novin. V duchu se vracím do dětství, je večer, marně čekám na taťku a je mi moc smutno. Už nikdy nepřijde. Nemůžu mu říct, co všechno jsem viděl a zažil, nemůžu mu poděkovat za to, co všechno pro mne udělal, co mne naučil a už nikdy mu nesplatím dluh z pořizovací ceny auta. Snad v příštím životě...
Luděk KOCOURek Podivín květen 2007
TENKRÁT NA VÝCHODĚ – co jsem viděl a nenafilmoval…
Nekonečné lány dozrávajícího obilí a modrá obloha – to jsou symboly na vlajce Ukrajiny. Našinci se spíš vybaví dělníci na stavbách, mafie, jisté holky…Na východ žádné davy turistů neproudí a informací taky moc není. Tímto filmem jsem chtěl ukázat Ukrajinu tak, jak jsem ji viděl já během dvou výletů po řekách Karpat. V minulosti nám režim vnucoval ideologii z východu. Bohužel nám nedal možnost poznat obyčejné lidi, to jak žijí, jejich názory starosti i radosti. Je to velká škoda, jazyková bariéra neexistuje, při debatách a poslechu krásných, melodických písní poznáme, že máme k sobě velmi blízko.Na Ukrajině můžete vidět mnoho zajímavostí - např. na vesnicích jsou všude spousty dětí. Tráví čas venku, v přírodě, taky musí pást dobytek. Nečetují nehrají hry ve kterých je hlavním smyslem zabít co nejvíc nepřátel. Nemají počítače ani mobily. A proto jich při chystání lodí bylo u nás vždycky plno. Trochu ostýchavé, hodně zvídavé a hlavně stále rozesmáté. Jen v okolí turisticky profláknuté Koločavy pochopily co přinášejí turisti. Bez ostychu loudí cukríky. Dát či nedát? Z hlediska „vyššího principu mravního“…když mi řeknou básničku nebo zazpívají, tak velmi rád dám. Na jedné návštěvě mne zaujal malý domeček na dvorku vedle velkého. Byl to výměnek pro staré rodiče. Domov důchodců, naše „vymoženost“, kam se nemohoucí odkládají tam asi ještě nedorazila. Při výšlapu do kopců jsme potkali skupinku žen. Celý den sázely v lese mladé stromky a cestou domů si vesele prozpěvovaly. Dělají to tak každý den a moc peněz za to nemají. Možná nám záviděly, že můžeme jezdit na dovolenou. Každý z účastníků výletu poctivě šetřil a pak těžce bojoval o to, aby dostal víc jak týden dovolené – aby se pak kochal krásnou procházkou v lese…Na pastvinách, které byly po staletí v péči obyčejných lidí kvetou pod kopyty stád hořce, vstavače a jiné krásné květinky. „Zaostalé pastevce“ za to nikdo neplatil. Je to divné, na Pálavě studovaní „ochranisti ochraňovali“ Šalvěj etiopskou pár let a to tak důkladně, že ji odstranili. Platy mají z našich daní… Dneska se u nás začínají zemědělci vracet k původnímu šetrnému hospodaření z půdou- bez chemie a na pultech obchodů se zdravou výživou se začínají objevovat tzv. „biopotraviny“ Jsou dražší než ty obyčejné „chemické“ Na ukrajinském venkově s původním způsobem hospodaření ještě neskončili. Výlet na Ukrajinu nás donutil k zamyšlení. Zatím je to země turistickým průmyslem nedotčená. Syrová v původní podobě, jak to u nás bylo v dobách našich rodičů, či spíš prarodičů. V dohledné době tam asi těžko budou proudit davy turistů. Pokud chcete jet na Ukrajinu jako „túrista“ a očekáváte tam všechny vymoženosti tohoto průmyslu, raději se obraťte. Ale člověk zvídavý, který touží po poznání má dveře otevřené. Chcete li se vydat na cestu jako poutník, který hledá cestu z uniformity dnešního světa, pospěšte si. Na dosah ruky máte takovou zemi. Ještě tam potkáte lidi, kteří se s vámi podělí o poslední krajíc, jen tak, nezištně. Protože jste přijeli zdaleka. Pospěšte si, „hamižný kohout ze západu roztahuje spáry“. Až ze země vydrápe její přirozenost a vtiskne ji typizovanou příslušnost ke stádu, bude asi pozdě. Nekoupíte si v bufáču u cesty šašlik za dvacku. Z obchodů zmizí typické sčoty, z cisterny na rynku vám nenačepují kvas, z měst a vesnic asi zmizí tržnice stlučené z prken a vystřídají je super a hyper markety, budou místo pasoucích se stád. I do poslední vísky v horách povede asfaltka a nepostavíte si stan jen tak, v lese u řeky. A majitel kempu se s vámi rád rozdělí o obsah vaší peněženky. Ano jednou přijde i na Ukrajinu „pokrok“a vymoženosti dnešní doby, málokdo by se chtěl vracet zpátky. Typizovaná krajina dálnic, továren,neonů, virtuální svět počítačů, klimatizovaných kanceláří a továrních hal. Svět, ve kterém jsme už dávno ztratili přirozený kontakt s přírodou. Lidé už nebudou muset pást dobytek a vše co potřebují k životu si nebudou muset pracně a v potu tváře vypěstovat. Všechno si budou moci ( ..a nebo muset?..) koupit. S polí a pastvin se přesunou do továrních hal a kanceláří. Každodenní shon a stres..cvikačky na bráně,příchody,odchody,nepřetržité provozy, šéf a režim…ztratí tím svoji svobodu a nezávislost. Stanou se „ jen další cihlou ve zdi“ systému. Bohužel, dneska o tom ještě nevědí. To, že člověk něco měl, pozná až to ztratí. Až tam pojedete, zkuste jim to prosím vysvětlit.A taky se dívejte pořádně…“protože to co je důležité oči nevidí, musíte se dívat“… jestli nevíte jak, zeptejte se jednoho prince…Na každém výletě se snažím pochopit duši krajiny. Tento film je můj úhel pohledu, pokud se vám nelíbil, tak mne prosím nemlaťte, „su jenom“ obyčejný řidič.Nesnáším reklamy uprostřed televizních filmů .Místo toho používám motivy s vážnou hudbou…A nepovyšujte se prosím nad ukrajinské dělníky, ve výkopu může byt doktor, inženýr nebo …šéf kyjevské filharmonie, který pracoval u kamaráda na baráku. Nejen jemu bych chtěl věnovat „Vltavu“ z ukrajinských řek.
březen 2006 Luděk Kocourek Podivín
|
|||||
Cesty
toulavý - Odkaz na Youtube ZDE 